CZ
 
 
Ředitelka:dolejsi.lucie@skolaklic.cz
Zástupce ředitele:  m.kyselovska@email.cz
 
Ředitelka:+420 602 313 517
1. stupeň:+420 487 521 560
2. stupeň:+420 702 035 692
Škola klíč

Každá finská škola má kluziště na lední hokej

Při zpětném ohlédnutí na začátek naší cesty je to trochu ironické. Na počátku cesty do země, která je více než zvyklá na sněhovou pokrývku, nás zbrzdil právě sníh. Letiště Václava Havla totiž přikryla značná vrstva a způsobila zpoždění letu do Helsinek. Tudíž nám s kolegou Tomášem Vachem nezbývalo než vzlétnout o pár hodin později. Naše nadšení ovšem nebylo nijak poznamenáno. Řeč je o mezinárodní stáži konané v rámci projektu Erasmus+ v datech 3. - 16. 2. 2019.

Finsko bylo přesně takové, jaké jsme si ho představovali. Bylo mrazivé a fascinující zároveň. V teplotních podmínkách, ve kterých by průměrný Čech zůstal doma s hrnkem horkého čaje, se Finové neostýchali nasednout na jízdní kola. Tedy poté, co z nich smetli několikacentimetrovou sněhovou pokrývku. Vlaky jezdily včas, silnice byly krásně upravené a všechen ruch ve městě neutuchal ani kvůli silnému větru. Jinými slovy, zatímco pro nás byl skutečně problém dojít necelých pět set metrů na nádraží, pro místní to byl jen obyčejný nedělní večer. Právě v takových chvílích jsem velmi ocenil, že na autobusové zastávce MHD byl nejen ukázán reálný čas příjezdu autobusu, ale na velkém monitoru jste mohli sledovat jeho přesnou polohu. Ač se to může zdát nepraktické, vězte, že v - 22°C oceníte, když víte, že řidič právě vybírá levotočivou zatáčku tři bloky od vás a záchrana je již blízko.

    Doprava ve Finsku se od té v Čechách příliš neliší, jezdí se po pravé straně, rychlostní limity jsou zhruba stejné. Rozdíly jsou ale po několika okamžicích patrné, a nejsou zdaleka malé. V první řadě je dobré si uvědomit, že tato severská země má čtyřikrát větší rozlohu než naše, ale obyvatelstvo je zase v poměru k našemu poloviční. Proto není divu, že dojíždět do práce či školy padesát a více kilometrů je vcelku běžné. Neobvyklé ovšem je to, že kdyby měl řidiči hlas z GPS zařízení předčítat cestu, instrukce by zněly asi takto: “pokračujte dvacet kilometrů rovně”, “na křižovatce jeďte rovně”, “pokračujte sedmnáct kilometrů rovně”, “dorazili jste do cíle”. Na této bezmála čtyřiceti kilometrové cestě do školy, kterou jsme absolvovali každý pracovní den, jsme potkávali v průměru asi patnáct vozidel.

Na Finském vzdělávacím systému bylo již od začátku patrné, že se s tím naším v některých základních stavebních pilířích rozchází. Hned zprvu možná nemálo českých pedagogů zamrzí, že první zvonek, ohlašující začátek vyučovací hodiny, se tam rozezní až o deváté hodině ranní. Pochopitelně to ale znamená, že vyučování končí zhruba o hodinu později než to naše. Z onoho krátkého pozorování je ale těžké soudit, zda-li má tento časový posun prokazatelný dopad na soustředění a pozornost žáků. Také čas oběda přichází ve Finsku dříve, a to již kolem jedenácté hodiny. Jsou tak vynechány svačiny, na které jsou naše děti zvyklé. Finské přestávky nejsou rozděleny na “malé” a “velké”. Krom té obědové jsou všechny patnáctiminutové, a i přes venkovní teploty, které jsou hluboko pod nulou, se děti hned po ukončení hodiny navléknou do oteplováků a nejrůznějších souprav a vybíhají ven z budovy si užít sníh.

Jedním z nejpatrnějších rozdílů je ale věk, v němž děti nastupují na povinnou školní docházku. Předškoláci si totiž na nástup do první třídy počkají o rok déle než ti naši. Nicméně, ve vyšších vzdělávacích stupních (konkrétně na střední škole) se učí o rok méně, proto se věk, ve kterém studenti maturují již shoduje s tím, na co jsme zvyklí u nás. Opět se zde otevírá diskuze, může-li tento povinný pozdější nástup ovlivnit školní zralost a v konečném důsledku i studijní výsledky žáků. Je tu ale spoustu faktorů, které mohou přispět k celkové (již tradiční) pozici Finského vzdělávání v předních příčkách světového žebříčku.

V neposlední řadě je také třeba poukázat na fakt, že (alespoň v regionu Nivala, ve kterém naše stáž probíhala), je drtivá většina škol typu tzv. “malotřídek”, kde jsou např. v jedné třídě společně žáci druhého a třetího ročníku. Krom velkých městských škol je tedy počet žáků na třídu většinou menší než dvacet. Přesto, i zde se realita vymyká očekávání průměrného českého pedagoga. Finové se totiž velmi dobře starají o své školství, a proto se i na malých školách objevuje v každé třídě moderní vybavení - počítače, projektory, kamery snímající část učitelské katedry (takový technologicky vyspělý “meotar”), a další. Velmi příjemné bylo pro mne také zjištění, že mezi obvyklou výbavu finské školy patří i kluziště pro lední hokej. Není potom divu, že Finové hrají vrcholový lední hokej, když si své malé talenty hýčkají již od první třídy. Běžným “úkazem” je také žačka třetí třídy, která si po vyučování nasadí tašku, rukavice a běžky a vydá se na cestu domů po vyježdění stopě. Sport je zde jednoduše nedílnou součástí vyučování i života.

Všechno to, co jste v článku nalezli, jsou jen postřehy prostého pedagoga při dvoutýdenní návštěvě Finska. Ať už jste také kolega v oboru, student, rodič či jen obyčejný nezúčastněný čtenář, ke kterému si tento článek našel cestu, rozhodně Vám vřele doporučuji tuto zemi navštívit. Je tam totiž mnohem více k objevování a z tamní kultury a životního stylu je toho opravdu spoustu, co si člověk přiveze sebou zpátky! Přesto, pokud jste příznivci horkých letních destinacích, přibalte si sebou několik vrstev teplého oblečení.

Mgr. Robert Mulár

 


 Následující novinka Předchozí novinka